Druhá šance na život

Už když jsem byla malá (bylo mi tak 5 let) lékaři mi diagnistikovali slabé srdce. Z počátku to bylo docela v pořádku. V 10 letech se to začalo zhoršovat. Nemohla jsem pořádně sportovat, protože to moje srdce ještě více zatěžovalo, ale já byla malá a toužila jsem po sportu. Proto jsme moc rady doktorů ani mé matky neposlouchala. A díky tomu mi doktor začal dávat silnější a silnější prášky. V 15 letech nastal ten osudový okamžit. Jela jsem tenkrát s mamkou k doktorovy a na cestě od něj jsme museli běžet abychom stihli autobus. Já však asi po 20 metrech běhu zkolabovala. Nevím kdy pro mě přijela sanitka nebo jestli ěm tam odvez někdo jiný nevím vůbec nic. Pamatuji si, že jsme se vzbudila v bílém pokoji plným květin. Sestřička si všimla, že jsme vzhůru tak zavolala rodiče, aby za mnou zašli. Mamka byla uplakaná a táta ji podpíral. Asi po půl hodině přišel doktor. Oznámil mi, že pokud se nenajde vhodný dárce a netransplantují mi srdce můžu zemřít. Po týdnu se přihlásila jedna mladá žena bylo jí asi 18. Chtěla mi dát své srdce, protože měla rakovinu plic. Naštěstí to vliv nemělo na srdce. Prošla si několika testy a nakonec se ukázalo, že může být vhodným dárcem. Já jí chtěla vidět, chtěla jsem vědět kdo mi to dá nový život, nouvou šanci na život. Bohužel mi to umožněno nebylo. Další den jsem šla na sál. Vzbudila jsem se 2 dny po operaci. Mamka seděla v křesl a spala. Já citila nehoráznou bolest na hrudi. Měla jsme tam obrovskou jizvu nemohla jsme uvěřit, že se to vůbec stalo. A hlavně že úplně cizí dívka mi dala druhou šanci na život. Strašně mě mrzí, že jsme jí nemohla vidět, nemohla jsem jí předem poděkovat,za to co pro mě udělá.